Most – Městské divadlo v Mostě zažilo v podzimní den již – úctyhodné – 35. sezóny operetní večer.
Festivalový orchestr Petra Macka si pro zaplněné hlediště dychtivých hudebních nadšenců přichystal známé i méně hrané melodie operetních skladatelů. Samozřejmě, jak vždy pan umělecký vedoucí Macek říká, na vlastní přání (obecenstva). A má pravdu, protože krásné hudební kusy zajisté potěšily nejednoho z nás, kteří jsme v divadle byli.
Většina přítomných byli pravděpodobně stálí návštěvníci milých koncertů, které zpestří každou roční dobu (pan Macek zná mnoho z nich osobně). Pokud jde o mne, docházím na každý koncert od doby před třemi, čtyřmi lety, kdy jsem (pro mojí velikou škodu) poprvé objevil, že de facto za humny se konají skvělé koncerty vážné (občas i moderní v klasickém střihu podané) hudby.
Pondělní hudební představení, před dnem sv. Martina, bylo opravdu mimořádné. Koncert hodnotím velmi „vysoko“, byl jeden z nejlepších, který byl odehrán za ty roky, které jsem vyslechl. Vyrovnal se mu snad jen koncert s houslistou Josefem Špačkem. Přispělo k tomu několik faktorů.
Prvním byl samozřejmě výběr poutavého repertoáru. Operetní melodie – koncert měl titul Johann Strauss a ti druzí – jsou velice líbivé a v technice a provezení si v lecčem nezadají s operními kusy. Slavné skladby zmiňovaného Strausse, dále Lehára či Nedbala nenechaly snad nikoho ve stoickém klidu. Celý koncert byl zasazen do tohoto žánru, což mu velice prospělo, protože žádná skladba nevybočila a nenarušila tak ucelený pořad, jež se stal bezkonkurenčním zážitkem.
Druhým byl výborný výběr sólistů. Tři ženy (Miriam Čížková, Jana Veberová, Karolína Cingrošová) a tři muži (Milan Vlček, Martin Slavík, Jan Ericsson) se na pódiu střídali v rychlém sledu a jedna árie střídala druhou – duet, tercet, sólový projev, sborový zpěv, vše bylo zpíváno v takovém tempu a s přirozeným, nenuceným, ale zároveň energickým a profesionálním výkonem, že první polovina koncertu jako by snad ani nechtěla a neměla končit. Po přestávce žádné výše uvedené výrazové prvky z prvního dějství nechyběly, naopak, výkony gradovaly. Musím vyzdvihnout především zpěvačku Janu Veberovou, která se představila na pódiu snad v deseti různých (působivých) šatech, její hlas byl pevný, průrazný, hlasový projev přesvědčivý a posluchači byli stoprocentně na její straně. Byla po právu hvězdou večera.
Třetím, neméně důležitým, faktorem, který přispěl k výjimečnému večeru, byl výborný výkon orchestru v čele s rezidenčním dirigentem Martinem Peschíkem. Nastudoval podrobně všechny skladby a přes nachlazení nenechal orchestr (a přítomné v sále) ve štychu.
Jeho přístup je pro všechny hráče klíčový, dokáže zachovat klid, jeho výraz je pokorný a všichni hráči se na něj mohou spolehnout. O tom, že je mimořádný pianista nás přesvědčil nejen minule, když zahrál těžký Ježkův Bugatti Step, ale i tentokrát zasedl ke klavíru a společně s orchestrem doprovázel zpěváky.
A ke každému správnému orchestru patří první houslista – pan Eman (tak jej představuje pan Macek), zahrál slavný Montiho čardáš. Jisté nástupy, krásný tón i preciznost a svébytnost pojetí skladby. To vše se snoubilo a vedlo k bezchybnému výkonu – byl jedním slovem skvělý – a publikum strhl k frenetickému (zaslouženému) potlesku.
Všechny výše uvedené faktory – a ještě mnohé další (skvěle naladěné publikum, zaplněný sál, příjemná atmosféra apod.) – udělaly z večera spektakulární zážitek, na který se nezapomíná.
Nejsem hudební „kritik“, ale hudbu mám od malička rád, chodil jsem třináct let do základní umělecké školy, spolupracoval jsem s pěveckým sborem apod. Ke „klasice“ tíhnu celý život. Po pondělním zážitku jsem si řekl, že musím napsat tento článek. A s jakým cílem? Kdybych přiměl alespoň jednoho nového občana, aby se stal stálým či občasným návštěvníkem těchto na duši pohlazujících koncertů, byl bych rád. Na vánoční koncert 15. prosince 2025 ještě pár míst zbývá – zazní Rybova mše společně s koledami – tak neváhejte – přijďte.
Ale není to jediný cíl. Chtěl bych tímto článkem zejména poděkovat všem, kteří umožňují, aby se tyto hudební pondělky mohly konat – sponzorům (zejména Statutárnímu městu Most, místnímu divadlu a těm, kteří na koncerty chodí). Zvláštní a hlavní poděkování však patří protagonistům – všem hudebníkům, panu dirigentovi, sólistům a předně panu Petru Mackovi. Před ním se sluší smeknout pomyslný klobouk (v zimě alespoň kulicha), protože bez něho by hudbymilovní lidé z blízkého i vzdálenějšího okolí Mostu byli ochuzeni o radost z libě znějících tónů, kterou Festivalový orchestr pro všechny posluchače přináší. A to již obdivuhodných 35 sezón. Děkuji!
