Přejít k obsahu
Teďka.cz
Zprávy· Zajímavosti

Místa s jizvou na duši: Ústecký kraj dodnes nese stopy války a lidského utrpení

Ústecký kraj - Krajina může zarůst, domy lze znovu postavit a trosky odklidit. Přesto existují místa, kde minulost nezmizela. Někdy ji připomíná nakloněná kostelní věž, nebo rovnou přesunutý celý kostel, jindy zarostlé základy táborových baráků nebo temné chodby vyražené do skály. Taková místa najdeme i v Ústeckém kraji. Za jejich dnešní podobou se skrývají příběhy války, nucené práce a stovek či tisíců lidských...

Foto: Jitka Fárová

Město, na které na konci války padaly stovky tun bomb

Když se druhá světová válka chýlila ke konci, přišla jedna z největších tragédií v dějinách Ústí nad Labem. Ve dnech 17. a 19. dubna 1945 zaútočily spojenecké bombardéry především na zdejší strategicky významný železniční uzel. Na město dopadly stovky tun bomb, které zasáhly také centrum a Střekov. Zahynulo nejméně 512 lidí a Ústí se zařadilo mezi válkou nejvíce poničená česká města.

Nejnápadnější připomínku bombardování přitom Ústečané míjejí dodnes. Exploze v blízkosti kostela Nanebevzetí Panny Marie vážně narušily jeho statiku a věž se vychýlila o více než dva metry. Přesto nespadla. Byla zachráněna a její nezaměnitelný náklon se stal trvalým pomníkem dubnových náletů. Oběti dnes připomíná také pamětní deska, u níž se konají pietní vzpomínky.

Reklama

Bombardování však změnilo mnohem víc než jednu stavbu. Část starého Ústí zmizela a poválečná obnova už městu nevrátila jeho předchozí podobu. Válečná zkáza spolu s pozdějšími demolicemi a přestavbou centra přerušila kontinuitu městské zástavby. Šikmá věž tak dnes není jen kuriozitou. Je jedním z posledních svědků okamžiku, kdy se během několika dubnových minut začala měnit tvář celého města.

Šikmá věž kostela Nanebevzetí Panny Marie v Ústí nad Labem. Foto: Fotograf Ondra / Wikimedia Commons

Reklama

Pokračujte posunem

V malebném údolí se vyrábělo pro Hitlerovu válečnou mašinerii

Rabštejnské údolí mezi Českou Kamenicí a Janskou dnes působí téměř idylicky. Za války ale patřilo k místům, kam nacisté ukrývali zbrojní výrobu před spojeneckým bombardováním. V roce 1944 zde vznikla pobočka koncentračního tábora Flossenbürg. Vězňové pracovali na budování podzemních prostor a ve výrobě pro německý letecký průmysl. Na konci války bylo kolem 600 vězňů vyhnáno z tábora na pochod smrti směrem k Děčínu.

Rabštejn svou minulost dodnes neskrývá úplně. V údolí zůstaly základy táborových budov, pozůstatky strážnice SS i památník obětem fašismu. Zachovala se také část podzemního továrního komplexu vyraženého do pískovcových skal. Některé jeho prostory jsou dnes přístupné veřejnosti a připomínají, že pod zelenými svahy nevznikal obyčejný průmyslový podnik, ale součást nacistické válečné výroby budovaná i rukama vězňů.

Právě kontrast dnešního Rabštejna s jeho minulostí je mimořádně silný. Do údolí se vrátila příroda, vedou jím turistické a cyklistické trasy a z někdejšího utajeného průmyslového prostoru se stalo místo výletů. Skály, les a říčka Kamenice však překryly jen kulisy. Pod zemí zůstaly chodby a v krajině základy tábora – stopy doby, kdy o osudu tohoto tichého údolí rozhodovala válka.

Rabštejn. Foto: Radek Bartoš / Wikimedia Commons, CC BY-SA 3.0

Pod Bídnicí vznikala továrna placená lidskými životy

Také pod kopcem Bídnice u Litoměřic měla před spojeneckými letadly zmizet část německé zbrojní výroby. Nacisté zde od roku 1944 přestavovali bývalé vápencové doly na rozsáhlý podzemní komplex Richard. Potřebnou pracovní sílu poskytoval koncentrační tábor Litoměřice, pobočka Flossenbürgu. Podle údajů Památníku Terezín prošlo táborem přibližně 18 500 vězňů z mnoha zemí Evropy a zhruba každý čtvrtý zde v důsledku otrocké práce a nelidských podmínek zemřel.

Samotné podzemí Richardu dnes běžně přístupné není, jeho historie však z krajiny nezmizela. Nejvýraznějším pietním místem je bývalé krematorium, které nacisté vybudovali kvůli vysokému počtu zemřelých vězňů. Dochoval se objekt krematoria s komínem, okolní pietní areál i pomník. Na existenci tábora a podzemní továrny upozorňují také informační tabule. Pod zemí přitom stále zůstává rozsáhlý systém chodeb, který připomíná rozměr celého projektu.

Richard zanechal Litoměřicím zvláštní dědictví. Na povrchu je město spojováno především s historickým centrem, vinicemi a nedalekým Terezínem, několik kilometrů podzemních prostor pod Bídnicí ale vypráví podstatně temnější příběh. Z válečné továrny, která měla sloužit nacistickému průmyslu, se stal jeden z nejsilnějších dokladů nucené práce v regionu. Krajina se po válce proměnila, ale to největší memento zůstalo ukryté přímo pod ní.

Richard. Foto: Miaow Miaow / Wikimedia Commons, Public Domain

Oběť uhelnému bohatství a hřích, který nezmizel

Demolice královského města Most v 60. až 80. letech 20. století představuje jednu z největších urbanistických a kulturních tragédií v moderních dějinách Česka. Historické centrum s gotickými, renesančními a barokními památkami bylo bezohledně obětováno vidině těžby milionů tun hnědého uhlí, které leželo přímo pod jeho základy. Během několika let ztratily desítky tisíc obyvatel svůj rodný domov, přičemž tisíciletá historie města mizela před očima pod koly těžkých strojů a dynamitem.

Nejvýraznějším fyzickým svědkem této zkázy zůstává přesunutý děkanský kostel Nanebevzetí Panny Marie. Unikátní přesun po kolejích v roce 1975 sice zachránil tuto pozdně gotickou památku před zničením, byl ale vytržen ze svého původního urbanistického kontextu a dnes stojí osamoceně na okraji nového města. Fyzickou připomínkou dramatického přesídlení je také samotné „nové“ město vybudované opodál na zelené louce: široké třídy, betonová sídliště a brutalistní modernistická architektura dodnes kontrastují s absencí přirozeného historického jádra.

Přestože zatopením lomu a vznikem rekreačního jezera Most získala lokalita nový přírodní rozměr a moderní volnočasové zázemí, hluboká jizva na identitě místních obyvatel se nikdy zcela nezhojila. Většina Mostečanů i po generacích považuje zbourání starého města za neodpustitelný hřích, jehož dopady pociťují dodnes. Podle odborníků i historiků mohl starý Most díky své mimořádné architektuře dnes patřit k vrcholným centrům turismu a kultuře evropského významu, srovnatelným například s Českým Krumlovem. Místo toho se region natrvalo potýká s přetrhanými kořeny, ztrátou historické paměti. Nová generace se ale nevzdává, byť snahy udělat ze zatracované industriální krajiny unikátní turistickou oblast oceňují zatím hlavně lidé ze vzdálenějších koutů republiky.

Po kolejích přesunutý kostel Nanebevzetí Panny Marie ve Starém Mostě je pozdně gotický chrám, který byl po požáru města vystavěn v letech 1517–1550. Starý Most měl hned po hlavním městě největší počet gotických památek v republice. Foto: jip

Pochod smrti jen pár týdnů před koncem války

V lednu a únoru 1945, kdy se nacistický režim hroutil, probíhaly přes Chomutovsko jedny z nejstrašnějších výjevů války – pochody smrti. Tisíce zmrzlých a hladových vězňů z evakuovaných koncentračních táborů byly hnány mrazivou zimou přes Hrušovany, Horu Svatého Šebestiána či samotný Chomutov. Každý, kdo vyčerpáním klesl v hlubokém sněhu, byl dozorci na místě zastřelen. Pro stovky obětí tak poslední týdny války znamenaly pomalé umírání na krajnicích horských silnic, jen pár týdnů před toužebně očekávaným mírem.

V dubnu 2025 při pietní akci Pochod smrti pomohlo navodit autentickou atmosféru i poměrně drsné počasí. Nechyběly dobové kostýmy ani hladová polévka. Foto: město Chomutov

Utrpení zanechalo v regionu nesmazatelné stopy v podobě masových hrobů a pomníků. Nejsilnějšími mementy jsou hromadná pohřebiště v Březně u Chomutova nebo v Hoře Svatého Šebestiána, kde byly po válce exhumovány ostatky stovek umučených obětí. Podél starých cest v Krušných horách tak vznikla pietní místa, jež v mlžné krajině dodnes připomínají tragédii lidí, jejichž jména často zůstala neznámá. Nenápadné pomníčky u silnic i v lesích tak slouží jako tichá výstraha před lidskou brutalitou.

Odkaz této tragédie v kraji dodnes žije a lidé si ho aktivně připomínají. Muzeum československého opevnění z let 1936–1938 Na Kočičáku ve spolupráci s městem Chomutovem pořádá každoročně v dubnu vzpomínkovou akci, při níž se účastníci vydávají na pietní pochod po autentické trase z Hory Svatého Šebestiána do Chomutova. Trasa pochodů smrti tak zůstává trvalou jizvou na historické paměti regionu, která i po desetiletích vyvolává v místních hluboký respekt a neklid.

V Březně u Chomutova, kde byl nalezen jeden z největších masových hrobů s ostatky umučených vězňů, stojí na prostranství za hřbitovem památník. Foto: Jitka Fárová

Tragédie na dole Nelson III v Oseku

V lednu 1934 došlo na dole Nelson III v Oseku k jedné z největších důlních katastrof v české historii, při níž po výbuchu uhelného prachu zahynulo 144 horníků. Zanedbaná bezpečnost a hromadění prachu proměnily šachtu v ohnivou past, z níž nebylo úniku. Kvůli zuřícímu požáru musel být důl i s těly více než stovky obětí zazděn, což vyvolalo obrovskou vlnu lidské solidarity, stávky i demonstrace pozůstalých vdov za odškodnění.

Foto: Sbírky Regionálního muzea v Teplicích

Nejvýraznějším mementem této tragédie je monumentální Pomník obětem katastrofy na dole Nelson v Oseku od sochaře Karla Pokorného, zobrazující smuteční motiv rodičů obětí. Památku havířů připomíná také společný hrob na oseckém hřbitově a pamětní deska v areálu bývalého dolu.

Pohnutá historie zanechala v paměti místních obyvatel hlubokou stopu a téma důlní bezpečnosti se po tragédii stalo klíčovým pro celý revír. Každoroční vzpomínkové akce u památníku místním i návštěvníkům neustále připomínají vysokou cenu, kterou zdejší obyvatelé v minulosti platili za dobývání uhlí.

Foto: Sbírky Regionálního muzea v Teplicích

Likvidace selského stavu a chátrající statky

V 50. letech 20. století zasáhla úrodné Lounsko brutální vlna násilné kolektivizace. Tradiční hospodáři a rodiny, které po generace obdělávaly zdejší půdu, byly v rámci komunistických akcí vyhnány ze svých domovů, majetek jim byl zabaven a mnohé rodiny byly nedobrovolně vystěhovány do vnitrozemí. Násilné přetrhání vazeb k půdě a tradici navždy změnilo tvář lounského venkova.

Foto: Jitka Fárová

Nejvýraznějším mementem této události jsou chátrající a opuštěné zemědělské statky, sušárny chmele a uzavřené dvory roztroušené v obcích napříč celým Lounskem. Mnohé z těchto někdejších chloub venkovské architektury po zabavení JZD zchátraly a dodnes stojí na okrajích vesnic jako tichá připomínka vyhnaných rodin.

Násilný odsun hospodářů nenávratně zničil přirozený vztah obyvatel ke krajině a vytvořil anonymní velkoplošné zemědělství. I když se v poslední době  do regionu vrací soukromé hospodaření a některé historické statky se daří zachránit či přestavět pro turistiku a chmelařství, stopy po vykořenění venkova jsou v mnoha vesnicích Lounska stále patrné.

Foto: Jitka Fárová

Reklama

Další z rubriky

1952 článků

Reklama