Chomutovsko – Vyrážela jsem za rozbřesku, abych přesně v pět ráno dorazila na čerpací stanici v Křimově. Právě tady se měla sejít skupina dobrovolníků, která každý den v tomto období vyráží na louky — ne kvůli turistice nebo práci, ale kvůli záchraně těch nejzranitelnějších. Srnčat.
Když přijíždím, už tu parkují první auta. Zdravíme se s ostatními, někteří jsou zkušení „zachránci“, jiní – jako já – tu jsou poprvé nebo po pár dnech. Mezi nimi třeba dobrovolnice, která se o celé akci dozvěděla minulý týden úplnou náhodou přes Facebook. „Dneska jsem tu počtvrté,“ říká mi Lada Husáková, zatímco si upravuje pohorky – gumáky si zapomněla na benzínce v autě. „Ale pro srnčátka cokoliv.“
Z čerpací stanice se přesouváme auty na konkrétní louky, kde mají dnes zemědělci v plánu sekat. Chtějí toho sekat hodně, protože z neděle na pondělí pršelo, tedy se nesekalo a jsou drobně v časovém skluzu. Dobrovolníci ví přesně kam zajet, protože spolupracují přímo s hospodářem místního mysliveckého sdružení Hynkem Bošinou a nejen s ním, ale i s dalšími zemědělci. O tom, že louky nejsou náhodné, svědčí i to, že tady byla skupina už minulý týden – a srnčata, případně koloušky tu tehdy opravdu našli.
Lada s Martinou se shodly, že z fotek si nikdy nedokázaly představit, jak vlastně jsou mláďata velká. Překvapilo je, že váží jen kolem půl kila.
Zatímco pánové hned po příjezdu vybalují "nádobíčko", tedy drony, dámy se mohou kochat výhledem. Čekají totiž na pokyn od dronařů, kam vyrazit. Termodrony stoupají nad louky a na obrazovce sledujeme možné „teplé body“. Cílem je odhalit schoulené srnče dřív, než se přiblíží sekačka. „Létat může dron asi 15–20 minut na jednu baterii,“ vysvětluje Hana Nigrin. „Proto s sebou máme powerbanku i sadu několika baterií — bez toho by to prostě nešlo.“
Dnes máme dohromady tři drony, jeden vlastní pilot a dva zapůjčené od spolku BADY, který celou akci zastřešuje. Spolek založila Radka Petrlíková už před lety kvůli hledání ztracených psů. K záchraně srnčat ji inspiroval myslivec Petr Kunc z Hrušovan, který sám léta procházel louky se svým psem.
Jako první nastupují do akce piloti dronů. Někteří pilotují z auta, jiní si stoupnou ven. Na monitoru sledují pomocí termovize, kde se mláďata schovávají.
Na první louce, přestože je velmi rozhlehlá, žádné srnče není. Dobrovolníkům to nHanadí, hřeje je pocit jistoty, že tady se nic nestane. „Jak na potvoru se srnčata schovávají na nejvzdálenějším konci louky, než parkujeme. V tu chvíli bereme s sebou rukavice, přenosnou boudu, praporek. Na místě natrháme trávu, kterou dáme do boudy. Pak natrháme další trávu, abychom nesahali přímo na mládě, byť máme vždy rukavice," popisuje Hana Nigrin postup. Takhle to je pokaždé, když se narazí na pár dní staré mládě, které není „běhavé“ – tedy ještě nedokáže utéct. Uložené do boudy, kterou běžně používají pejskaři na převoz svých čtyřnohých parťáků v autě, se mládě přemístí na bezpečné místo do stínu, mimo trasu sekaček. „Místo označujeme a informujeme zemědělce," dodává Hana Nigrin.
Ve skupině panuje přátelská atmosféra, všichni si od začátku tykají. Než dají dronaři pokyn, mají dámy spoustu času si popovídat a rychle se seznámit.
Mláďata se dávají do přenosných beden vystlaných trávou. Po seči je zemědělci vyndají zpět do trávy, aby si matka mohla pro mladé přijít.
Místo, kde jsou mláďata schovaná, se označí praporkem.
Druhá z dobrovolnic, Martina Zichová se usmívá, když si vzpomene na svůj první zážitek: „To bylo v pátek, zrovna s Ladou jsme narazily na srnčí dvojčátka. Byl to úžasný pocit – nejen z toho zvířátka, ale i z vědomí, že jsme udělaly něco dobrého.“
Když drony létají nad louky na druhém stanovišti, přijíždí akorát první traktor se sekačkou. „Hynek je tu! Ahoj, máme zkontrolováno, nic tu není. Přivezla jsem ti něco sladkého," usmívá se na zemědělce Hana Nigrin. Ten s úsměvem odpovídá, že není na sladké. V tu chvíli dorazili i pánové s drony a hovor se rychle stočí k tomu, kolik má velký stroj s typickou zelenou barvou koní. Ostatní se domlouvají, že se přejede na jinou lokalitu na Blatno, přičemž část dobrovolnic se bude muset rozloučit. Musí totiž do práce. „Dělám každý den na ranní,“ říká Lada. „Kvůli srnčátkům si ale beru home office, dovolenou, nebo prostě přijdu později. Dnes jsem slíbila, že dorazím do kanceláře.“
Tohle není jen aktivita pro „přírodovědce“. Jsou tu lidé z různých profesí a s různými příběhy. I druhá dobrovolnice Martina říká: „Mám práci, která mi dovolí si ráno přivstat, takže mám čas." Jeden z dronařů je kluk čerstvě po maturitě, další je třicátník, ačkoliv Hana Nigrin humorně dodává, že by leckdo řekl, že taky právě dostudoval.
Záchrana srnčat je každodenní dobrodružství, které kombinuje přírodu, moderní technologie a lidskou solidaritu. Brzké vstávání, mokrá tráva. Ale za ten pohled na zachráněné srnče to rozhodně stojí. Lada Husáková slíbila i svému synovi, že ho opět vezme s sebou. Když byl poprvé, nejvíc ho zajímalo právě lítání s dronem.
Nakonec se musím rozloučit i já. Dobrovolníky čeká ještě výjezd na Brandov, to už je sice na Mostecku, přičemž primárně skupina působí na Chomutovsku. „Chodí nám ale dobrovolníci i z Mostecka a jeden z pilotů dronu plánuje založit skupinu i tam. Jen je k tomu potřeba dron s termovizí, což je nákladná záležitost," podotýká Hana Nigrin.
Spolek BADY z. s. proto vyhlásil sbírku na portálu Donio. Pokud se podaří peníze vybrat a pořídí se moderní dron s termovizí, s nímž lze létat i v noci a za drobného deště, bude sloužit nejen při vyhledávání srnčat v době sečí, ale i k záchraně zaběhnutých psů.
