Ústecký kraj - Kontakt na Matěje Proška jsem dostala zcela náhodou, když jsem byla na jednání v obci Žiželice. Mezi dobrovolnými hasiči je velmi uznávaný, tak jsem se rozhodla o něm zjistit více.
Matějovi je 33 let, je to táta od tří dětí, pracuje na několika projektech, ale především je to dobrovolný hasič, a to tělem i duší. Když začala pandemie koronaviru, rozhodl se pomáhat v nemocnici. Dnes je hlavním organizátorem pomoci ze strany dobrovolných hasičů ve dvou největších velkokapacitních očkovacích centrech v Ústí nad Labem a Litoměřicích.
1. Jak vaše práce pro nemocnici v době pandemie vůbec začala?
Zahlédl jsem na sociálních sítích výzvu krajské zdravotní, která hledala dobrovolníky, tak jsem hned volal Robertovi (velitel SDH Klapý) jestli by se nepřidal a jelikož je pro každou „špatnost“ tak můj nápad podpořil. Napsal jsem tedy mail do krajské zdravotní a odpověď byla téměř okamžitá, že se druhý den máme dostavit na onkologii, kde mají největší problémy s kapacitou a vše šlo velice rychle…
Matěj Prošek a Robert Viceník (vpravo). Foto: Archiv Matěje Proška
2. Proč jste se přihlásil, co vás k tomu vedlo?
Chuť pomoci v místě, kde bylo v tu chvíli potřeba
3. Z onkologického oddělení jste se dostal do očkovacího centra. V čem jsou ty práce rozdílné? Co bylo náročnější?
Na onkologii vše začalo v říjnu 2020. Sice, zde bylo nutné po celou dobu mít nasazený „skafandr“, ale stala se z toho taková naše srdeční záležitost, protože se tu spoustu pacientů opakovalo a byli všichni moc milí. Na očkovacích centrech jsme již mohli být jen v uniformách a respirátorech, ale tady to už byl někdy opravdu frmol, protože zájem o očkování byl veliký a minimálně na začátku jsme pomáhali s vyplněním dotazníku skoro každému, protože na úvodu očkování byly nejvíce starší ročníky.
4. Ze začátku jste se přihlásil jako dobrovolník sám. Jak se situace od té doby změnila? Přidali se k vám další?
Úplně na začátku jsem se přihlásil společně s Robertem. Hned druhý den jsme přidali další členy našeho sboru, protože na onkologickém oddělení v tu chvíli chybělo opravdu hodně sester (karanténa, nemoc atd) a pokud by hlavní sestra musela stahovat ještě personál na triáž hrozilo, že by na odděleních byl sester nedostatek. Proto jsme po chvíli dostali triáž na starost celou a čekali jsme, že spolupráce do měsíce skončí. Jenže se tak nestalo a my jsme nebyli schopni dále čerpat tolik dovolené, nebo si vyměňovat dále tolik směn. Proto nám bylo jasné, že tohle sami nezvládneme. Tak jsme nejdříve oslovili okolní sbory a pak jsem požádal o pomoc přes krajské a okresní sdružení jednotlivé sbory v našem kraji, které naštěstí drží při sobě a velice rychle se zapojily.
5. Kolik je vás nyní a co přesně děláte?
V tuto chvíli se po 271 dnech spolupráce a necelých 8 500 odpracovaných hodinách konečně těšíme na konec naší pomoci ? A to nemyslím, nijak špatně spolupráce s krajskou zdravotní byla opravdu velice dobrá a pacienti až na výjimky ukáznění… Jinak abych odpověděl na otázku, spolupráce byla rozdělena na 2 části. První začala 20. 10. 2020 a týkala se onkologického oddělení, kde jsme měli na starost triáž a později se přidalo „malé“ očkovací centrum v Litoměřicích, které spadalo pod personál onkologie a vrchní sestra si vyloženě vyžádala na pomoc dobrovolné hasiče (kvůli zkušenosti z triáže na onkologii). Tato spolupráce trvala do dubna 2021 a zapojilo se do ní 44 dobrovolných hasičů z 21 sborů. Od května jsme byli požádání o pomoc ve velkokapacitních očkovacích centrech, kde ale bylo potřeba výrazně zvednout objemy hodin a do této části je v tuto chvíli zapojeno asi 115 dobrovolných hasičů ze sborů napříč krajem.
6. Je těžké tolik lidí zorganizovat?
Je i není. Musím říci, že parta lidí, která se do pomoci zapojila byla opravdu perfektní jak v komunikaci, tak přístupu. Přece jen dobrovolní hasiči jsou vesměs zvyklý věci organizovat a fungovat ve skupinách. Spoustu z nich vede mládež v hasičském sportu, stará se o fungování sborů, nebo jsou členy výjezdových jednotek samozřejmě do toho jsou normálně zaměstnaní .
7. Může se stát, že některé dny do očkovacího centra nikdo nemůže, jak to pak řešíte?
Musím říci, že skutečně problémových bylo asi 16 z těch necelých 8 500 hodin i když to občas opravdu bolelo a hodně lidí předělávala své plány vesměs z minuty na minutu, ale jak jsem už říkal opravdu jsme táhli za jeden provaz a dobře se doplňovali.
8. Lze vůbec skloubit dobrovolnická činnost, hlavní práce a rodina? Nebo něco muselo jít v této době stranou?
Spolupráce takového rozsahu už byla pro mě opravdu na hraně a je pravda, že jsem toho za poslední skoro rok moc nenaspal, a to jsem zvyklý pracovat na více projektech najednou. Přece jen jsem zakladatelem nadačního fondu, který pomáhá konkrétním nemocným dětem sehnat peníze na léčbu od roku 2012, máme celkem velikou rodinnou farmu v lokalitě, kde se snažíme obnovit původní pastviny a pomoci přírodě.
Matěj Prošek je tátou tří dětí. Foto: Archiv Matěje Proška
Do toho jsem standardně zaměstnán a také poslední 2 roky pracuji na informačním portálu pro hasiče a to není celkový výčet… Teď na konci jsem se už několikrát opravdu modlil, aby spolupráce už skončila, protože se sešlo hodně věcí v jednu chvíli. To byl i důvod, proč jsem se nemohl v posledních 3 měsících zapojit přímo do směn, ale stačila i ta administrativa kolem, která byla prostě noční… Ale naštěstí mám hodně chápající manželku, která mě velice podporuje a hodně velice šikovných lidí kolem sebe, bez kterých by to nešlo. Pořád nesmíme zapomínat na Roberta Viceníka našeho velitele, který je v tom od začátku se mnou a veliká část odpovědnosti byla na něm. Hlavně on odpracovat neoddiskutovatelně nejvíce hodin možná násobně nejvíce hodin ze všech lidí, on byl často ten, který otáčel auto a měnil plány na ty hasičské… Ale tohle je výsledek práce celé skupiny dobrých lidí.
9. Jaké máte pocity, když vidíte, co jste všechno s dobrovolníky udělali?
Velice dobré. Myslím, že spolupráce a organizovaná pomoc takového rozsahu je opravdu moc podařená a v dnešní době možná ojedinělá.
Hasič Matěj Prošek. Foto: Archiv Matěje Proška
10. Posunula vás tato zkušenost v životě?
Určitě, teď uvidíme, jakým směrem …
11. Zažil jste při této dobrovolnické činnosti něco, na co nezapomenete?
Spoustu úsměvných věcí, které nemohu publikovat, ale i některé smutnější z onkologického oddělení, kde u mě ještě více stoupl v žebříčku zdravotnický personál, před kterým smekám a obdivuji jejich práci, která musí být někdy opravdu náročná….
12. Chtěl byste něco vzkázat našim čtenářům na závěr?
Možná jen, že dobrovolní hasiči tady vždycky byly k tomu, aby pomáhali bližnímu svému, a tak by to mělo být dál. Jen v našem kraji máme téměř 10 000 dobrovolných hasičů (včetně mládeže) a veliká část je schopna podat pomocnou roku, když je to potřeba. Přitom je to jen jejich „koníček“.
Moc držíme palce v další činnosti a kéž by bylo mezi námi více takových lidí s dobrým srdcem!
